Fíkovník smokvoň - (ficus carica)

z čeledi morušovníkovitých (moraceae)

Něco k historii: Fíkovník provází lidstvo snad už od jeho počátků. Je to prastará kulturní plodina, pravděpodobně pocházející z Malé Asie, oblasti Kátie. Z Mezopotámie se postupně rozšířil ke Středozemnímu moři. O další rozšíření se postarali Řekové a Římané. Z Diokleciánových ediktů je zřejmé, že pěstování fíkovníků mělo v římské provincii Dalmácii již tehdy velmi starou tradici. Fíkovník je dosti houževnatá, až plevelná rostlina a na mnoha místech volně zplaněla, dokonce i u nás se dá najít volně rostoucí rostlina, která celkem v pohodě přežívá naše zimy, často sice zmrzne až k zemi, ale vždy zase znovu obrazí. Hojně se pěstuje v celém Středomoří od Severní Afriky, až po oblasti s mírnou zimou v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Francii, a vzhledem k jeho slušné mrazuvzdornosti i na mnoha místech v Německu, Rakousku, na Jižním Slovensku a i u nás v nejteplejších lokalitách, hlavně na Jižní Moravě. Dokonce už v roce 1572 byla u nás založena „Fíkovna“ v královských zahradách Pražského hradu. V Česku také existují spousty bezejmenných keřů, které si turisté přivezli z dovolené v bývalé Jugoslávii, již desítky let u nás rostou a jejich plody také dozrávají.

Popis: Fíkovník je vcelku nenáročná rostlina, jedná se vlastně o rychle rostoucí opadavý strom nebo spíše keř, dosahující ve své domovině i do 10 m výšky. Obvykle je to však cca 5 m vysoký, široce rozložitý, rozvětvený keř, který od země každoročně dosti hojně obrůstá. Listy jsou pevné, kožovité s 3 – 7 laloky, které se liší dle různých odrůd. Celá rostlina roní bílou tekutinu „latex“, který může lidem s citlivější pokožkou způsobit podráždění. Svým vzezřením je velmi dekorativní, působí exoticky a na zahradě vždy zaujme. Plody fíkovníků, tvořící se v paždí listu, jsou fíky, což jsou vlastně drobné květenství uzavřené v masitém obalu. Mají hruškovitý až cibulovitý tvar s malým otvorem, který umožňuje opylení. Barva sladkých, lahodných fíků je různá – od zelené, žluté, přes hnědou, fialovou, až po skoro černou, podle pěstované odrůdy, kterých existuje velké množství, a dokonce jsou i druhy s panašovanými plody.

Fíkovníky můžeme rozdělit do tří základních skupin:

Adriatická skupina – plody se tvoří parthenokarpicky, t.j. volně, bez opylení a ty mají neklíčivá a nevyzrálá semena. Pěstují se hlavně v oblastech bez přirozeného výskytu opylovače – vosičky „BLASTOPHAGA“, a tedy i ve většině případů u nás.

Smyrenská skupina – pro úplnou tvorbu a dozrání fíků potřebuje opylovače, musí být tedy opylená pylem samčí rostliny. Jejich plody se ve své domovině hojně využívají jako stolní ovoce, v kuchyni i k sušení a známe je také z našich obchodů.

San Pedro – jarní plody (breba násada) se tvoří parthenokarpicky a druhá hlavní násada plodů potřebuje pro zdárné dozrání opylovače.

Pěstování ve volné půdě

Zaměřím se nyní na pěstování fíkovníků u nás. V teplejších regionech Česka se dají odolnější odrůdy pěstovat i ve volné půdě, bez zakrytí. Jedná se hlavně o vinohradnické oblasti s vhodným mikroklimatem, dále teplejší oblasti Polabí, okolí Prahy atd. Já pěstuji fíkovníky v regionu Severní Moravy a Slezska, v nadmořské výšce 237 m.n.m., a tady už se nějakému tomu zimnímu krytu bohužel nevyhnu. Není to ale zase až takový problém a podrobněji zazimování popíšu níže.

Fíkovník je celkem bujně rostoucí rostlina a tudíž zabere celkem dost prostoru, na což musíme myslet hlavně před výsadbou. Pokud uvažujete o volné výsadbě do zahrady, je vhodné si vybrat jižně situované, chráněné místo, nejideálněji u nějaké zdi, která bude teplo ještě akumulovat a případně pak vyzařovat. Každý takové možnosti nemá, ani já ne a i tak jsou rostliny za určitých podmínek schopné přinést bohatou úrodu. Na půdu není fíkovník nijak zvlášť citlivý, celkem dobře snáší i půdy jílovité a chudé na živiny. Jediné co potřebuje, je dostatečné množství vody v suchém letním počasí, prostě se nesmí nechat dlouhodobě přeschnout. Při pěstování ve volné půdě je ale největším problémem samozřejmě mráz. Před příchodem větších mrazů, cca -8°C, letorosty a větve, které to dovolí, ohnu k zemi a zakryju většinou ostříhanými větvemi z tújí (thují) nebo třeba i listím. Vlastně je možno použít jakýkoliv organický materiál. Já ho mám dostatek, vystačí na vrstvu cca 30cm, a to už se mrazu k -20°C nemusím vůbec bát. Větve, které jsou přerostlé a nejdou ohnout, svážu do snopu a omotám textilií, pak přes ně přehodím nepromokavou plachtu. Při bohaté sněhové nadílce je můžete zaházet vrstvou sněhu a vytvořit tak skoro ideální izolaci. Na naší zahradě přečkaly fíky pod takovým krytem i teploty -25°C bez poškození.

Nevyzrálé konečky letorostů začínají namrzat u odolnějších odrůd při teplotě cca -8°C. Každopádně by se měl fíkovník zabalit před příchodem mrazů větších než -10°C, ať se nepřipravíme o část, nebo v horším případě o všechnu, jarní breba násadu, a o to nám přece hlavně jde. Při teplotách kolem -12°C namrzají konce větví, u poklesu pod -15°C namrzají celé letorosty, a pokud dokonce klesnou teploty i pod -22°C, pak omrzne zpravidla skoro celá rostlina až k zemi. Fíkovník ale nikdy nezmrzne úplně, podzemní část vždy přežije a na jaře opět obrazí a ztrátu velice rychle dožene. Pokud se jedná o fíkovník s kratší vegetační dobou, tak je dokonce schopný v témže roce zaplodit. Poslední zimy v letech 2013 a 2014 významně nepoškodily žádné, ani nezabalené rostliny, ovšem v tomto období u nás teploty poklesly pouze k -14°C a tento mráz neměl dlouhého trvání, když trval pouhé 3 dny – pro fíkovníky ideální zimy.

V případě dlouhé zimy je vhodné vrchní kryt (plachtu) při teplejším počasí částečně odkrýt a odvětrat přebytečnou vlhkost, aby přikryté větve nezačaly plesnivět a nedošlo by následně k ještě většímu poškození, než by mohl způsobit samotný mráz. Po zhruba 3 měsících, přibližně koncem března, kdy už nehrozí mrazy větší než -8°C, kryt odstraníme úplně. Po jarním oteplení začnou keře rychle tvořit velké množství breba násady, a pro takto rašící fíky je pak největším nebezpečím pozdní jarní mrazík, kdy i při sebemenším poklesu pod nulu mráz rašící fíky a listy spálí.

Ve zdejším mikroklimatu se jedná většinou o jednodenní ranní pokles lehce k -0,5°C a v takovém případě už stačí přes fíky přehodit jen nějakou plachtu nebo deku. Jarní breba násada dozrává během července až srpna, letní násada, která nasazuje v polovině června, pak dozrává od začátku října a v takovém množství a kvalitě, jakou ještě dovolí počasí. Následný krátkodobý pokles teplot k nule koncem září a během října – což je u nás celkem pravidelné – není pro rostliny ničím významný. Fíkovník maximálně shodí listy, které už stejně nepotřebuje a i pak ještě některé fíky stihnou dozrát. Chuťové vlastnosti jsou už sice někde jinde a ani zdaleka nedosahují kvalit plodů dozrálých za slunného a teplého počasí, ale pro  nějakou tepelnou úpravu v kuchyni ještě bohatě postačí.

Co se týče hnojení, tak já hnojím pouze 1x na jaře po rašení, pro lepší start a 1x na podzim, a to hnojivem pro kvalitnější vyzrávání pletiv rostliny. Při pěstování ve volné půdě je růst vždy bujný, vitální a rostlina nijak nestrádá, pouze při větším suchu je ji nutno podpořit vydatnou zálivkou. Na žádné škůdce u nás většinou netrpí.

Fíkovník je možné také úspěšně pěstovat i v takzvané tranšeji, kdy se vyhloubí jáma potřebných parametrů a na dno se rostlina zasadí. Na zimu se pak větve jednoduše ohnou dovnitř, tranšej se zakrytuje a zakryje nějakou izolační vrstvou.

Pěstování v nádobách

V květináči se fíkovník pěstuje celkem bez problémů, na zimu opadává, tudíž nepotřebuje v době vegetačního klidu světlo a lze ho umístit třeba i do studeného, tmavého sklepa, kůlny a podobně. Teplota by neměla být příliš vysoká, čím blíže k nule, tím lépe, aby nezačal zbytečně brzy z jara rašit. Při pěstování v kontejneru by se rostlina měla pochopitelně každý rok přesadit do větší nádoby. To se provádí až do velikosti cca 50 – 60 cm. Pak už je manipulace dosti náročná a doporučuje se pouze občas před rašením v době vegetačního klidu rostlinu z kontejneru vyndat, odstranit zhruba ¼ kořenového balu a dosypat novou zeminou. Rostlinu v kontejneru musíme také pravidelně přihnojovat vhodnými hnojivy. Jedním z nebezpečí při kontejnerovém pěstování je přeschnutí kořenů v horkých letních dnech. Dá se tomu předejít například kapkovou závlahou nebo prostým zakopáním kontejneru do země, ale i tak musíme zálivku pravidelně hlídat, jinak hrozí i ztráta veškeré násady. Já osobně preferuju – pokud to klimatické podmínky dovolí – volnou venkovní výsadbu a rostlinu na zimu radši přikryju, než abych hlídal hnojení, zálivku a dvakrát ročně stěhoval těžké kontejnery na zimoviště. Mladý fíkovník se takto samozřejmě úspěšně pěstovat dá.

Pěstování ve volné půdě studeného skleníku

Třetí a zřejmě nejideálnější způsob pěstování, kdy odpadnou problémy s jarními a podzimními mrazy. Zimní mráz v tomto případě také až tak nevadí, rostlina je chráněná proti suchým mrazivým větrům, a pokud rostlina třeba částečně omrzne, nevadí to, na jaře se zastřihne už kvůli místu ve skleníku. Skleník musí být dostatečně velký, ale i tak fíkovník velice rychle vyplní jemu určený prostor, proto se časem stejně radikálnímu řezu nevyhneme. Nevadí to, plody vytvořené na jeho letorostech vlivem prodloužení vegetační doby a zvýšené sumy tepla ve skleníku s přehledem každoročně dozrají. Tímto způsobem se dají pěstovat i choulostivější a mnohdy chutnější odrůdy.

I přesto, že je pár záludností spojených s jeho pěstováním, jedná se o velice zajímavý subtropický ovocný druh a určitě stojí za to, pěstování u nás vyzkoušet. Čerstvé, šťavnaté fíky se nedají s těmi koupenými v supermarketech vůbec srovnávat.